Část druhá a taky poslední. Alespoň co se vzpomínek na České Švýcarsko týče.

Jestli se mi alespoň trochu podařilo nastražit vaše smysly na pokračování minulého článku, mám radost. Tím samozřejmě nemyslím, že bych vám přála spoustu bezesných nocí strávených přemýšlením o tom, jak to vlastně s těmi nomádkami novickami skončilo. Ale stejně si nedělám iluze, že byste se do našeho příběhu vžili až natolik. My jsme koneckonců byly ty, které to na vlastní kůži prožívaly. A spaly jsme jako mimina.

Dobrodružný nocleh pod hvězdami podbarvený hučícím Labem se totiž nekonal. Situace v kempu vypadala zpočátku dost beznadějně. Stany k pronajmutí byly všechny obsazené, nám vlastní stan chyběl, karimatky tím spíš a na bungalov jsme peníze neměly. Nic moc. Tak prosíme recepčního o pomoc. Upřímně, kdokoliv jiný by nás nejspíš vyhodil, ale tenhle klučina přišel se spásným nápadem: „No, v jednom bungalovu jsou ubytované dvě učitelky ze školního výletu a mají dvě místa volné. Tak kdybyste se s nimi domluvily, třeba by vás tam nechaly přespat… A cenu byste si pořešily s nimi.“ Odcházíme dotyčné učitelky vyhledat a srdce nám přetékají vděčností. Paní učitelky sedí na verandě před bungalovem, popíjejí pivečko a vypadají mile. My se jim představujeme a chrlíme na ně srdceryvnou řeč, kterou jsme si v ústraní pečlivě připravily. Jedna z učitelek se obrací na druhou: „Tak co, přijmeme nocležnice?“ Druhá souhlasně přikyvuje a my jásáme. S učitelkami se seznamujeme, jak se sluší a patří, a dokonce dostáváme kompliment – jedné z nich totiž prý připomínáme její dceru. Taky takhle cestuje – jen s batohem, naslepo a vždycky tvrdí: „Však on se nás někdo ujme.“ Je to tak. Vždycky se vás někdo ujme. Teď se cítíme jako opravdové nomádky.

Vydáváme se na průzkum nočního Děčína a nacházíme kouzelné místo na břehu Labe. Takové to místo jako stvořené pro dlouhé noční povídání pod hvězdami. Náladička. Návrat za učitelkami a přijde mi celkem vtipné, že sotva vylezete z gymplu, už jste zase pod pedagogickým dozorem. Ale v tomto případě jde koneckonců spíše o ochranná křídla. Ráno se loučíme a nabízíme peníze za nocleh. Paní učitelky to ale s úsměvem odmítají, takže tato noc by se dala popsat jednoduše: Náklady nula a zážitky sto. Tomu říkám učitelky!

Někdo tráví dovolenou na kole, jiní chodí po horách, plavou v moři, leží na pláži nebo navštěvují památky. Vlastně netuším (ani trochu), do jaké kategorie by spadala naše dovolená. Pravděpodobně do žádné. Velké tůry jsme rozhodně nepořádaly. Kol jsme se ani nedotkly a z Česka k moři daleko. Zato jsme ale jeden den strávily celých šest hodin v kavárně. Jo, přesně tak, chápete to správně – v té kavárně, kde jsme byly den předtím. Coffee & Books. A to jsme se s tamní obsluhou loučily se slovy: „Tak ve čtvrtek nás tady zase máte!“ Myslely jsme tím krátkou zastávku na kafe na zpáteční cestě, až za nějaké tři dny. Nakonec to ale byla dlouhá zastávka na cestě (pořád ještě) tam – směr České Švýcarsko. Ale dopoledne s výbornou snídaní, v obklopení knih a se spoustou zajímavých lidí všude okolo? Komu by se to nelíbilo…

Zase utíkáme na autobus. Schválně jsme vyrazily v dostatečném předstihu. A schválně jsme si vybraly předposlední spoj do Srbské Kamenice. Protože – kdyby náhodou – nám znovu ujel, máme v záloze ještě jeden. Věřte nebo ne, vypadalo to, že ho opět propásneme a budeme muset dvě hodiny čekat na ten poslední. Někdy je lepší informacím na netu nevěřit. My jsme totiž byly z hloubi duše přesvědčené, že nás do Srbské Kamenice doveze autobus číslo 306. Omyl. Nakonec nás vezlo číslo 436 a my ho stihly jen tak tak, jen díky tomu, že měl zpoždění. Děčínský autobusový systém je samostatná kapitola, kterou raději nechám být. Unavené a spokojené sedíme v autobuse. Čeká nás hodinová cesta do vesničky, odkud musíme šlapat ještě asi kilometr do kempu.

Autobus je skoro prázdný a my se blížíme se k naší zastávce. Chystáme se na výsadek a najednou se nás řidič ptá: „Chcete ušetřit pár kroků?“ No jasně! Veze nás dál a zastavuje přímo u odbočky do kempu. A přesně o tomhle byl celý náš trip – jeden milý a ochotný člověk za druhým. Nejvíc jsme jich potkaly v Děčíně – dokonce i cyklista, kterému zavazíte na chodníku, vám ještě popřeje hezký den. Autobusákovi moc děkujeme a ten nás s úsměvem vyhání z autobusu, tady se stát nesmí.

Konečně jsme na místě. Kemp v Srbské Kamenici. Kontakt s obsluhou trošku skřípe a narušuje prozatím dokonalou sérii kouzelných lidských setkání. Nevadí, bereme to s klidem a odemykáme chatku číslo jedna. Ve snaze roztáhnout záclony na mě padá celá garnýž a zůstává ležet na zemi. Fajn. Pak si jdeme uložit věci k jídlu do ledničky v místní ubytovně. Lednička vypadá, že už to má dávno za sebou, ale i tak se ji usilovně snažíme oživit. Zapojujeme ji do zásuvky a s námahou se snažíme otevřít její dvířka.

Těsnění je celé zteřelé a když vší silou zabereme a dvířka se konečně otevřou, udeří nás do nosu ne tak docela příjemná vůně. I tak do ní ukládáme jídlo (co nám zbývá) a doufáme, že naše první pomoc zabrala. Ve zkratce – nejlepší na celém tom kempu byly zcela určitě lamy. To si tak v klidu vaříme na super retro lihovém vařiči a najednou říkám kamarádce: „Hele, tam jsou lamy!“ No, někdy mám problém s pojmenováním živočichů. Ale lamy ještě poznám. Prostě tři takové královny, co mají pocit, že jim celý kemp patří. Chodí si tam mezi naší chatkou a sprchami, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Trávíme s nimi tři dny, čerpáme sílu z přírody a užíváme si neskutečný klid rozlehlých lesů všude okolo. V těch lesích se schovává Dolský mlýn, kouzelné místo se starobylou atmosférou a hučícím splavem. U toho mlýna se stavíme na hlavu a taky tam ztrácím své milované hodinky. Mějte se, snad vás našel někdo se smyslem pro design.

Srbskou Kamenici opouštíme přesně na poslední školní den. Jedeme do Děčína prvním ranním autobusem. Proč? No přece, abychom se mohly náležitě rozloučit s naší milovanou kavárnou. V autobuse cestujeme se spoustou dětí – nastupují copaté holčičky, kluci v kvádru (tady tu školu berou vážně) a všichni drží v ruce kytku. Je zvláštní uvědomit si, že mám tuhle životní etapu za sebou. Potřetí vcházíme do Coffee & Books. Už nás tady znají a mile se na nás usmívají. Zase skvělé jídlo, zase ta autentická atmosféra, na kterou budu vzpomínat ještě dlouho. A na památku jsem si odnesla pytlík čerstvě upražené kávy a konvičku na frenchpress. Co jiného by totiž dovedlo lépe charakterizovat tenhle trip než káva? Ahoj, Děčíne, a díky za vše!

Koneckonců i konce mají něco do sebe. Vlak na trase Děčín – Praha je neskutečně přeplněný lidmi. Jde o mezinárodní spoj z Berlína do Budapeště, takže není divu, že ve vagonu slyšíme angličtinu i němčinu. Lidé, ve snaze ukořistit pro sebe místo, přecházejí z vagonu do vagonu a jednomu z nich dokonce automatické dveře málem spolkly batoh. My vesele zevlíme na chodbičce – ke spokojenosti nám stačí málo – a mačkáme se tam s několika dalšími pasažéry. Třeba s Dominikem, nenápadným klučinou, který poklidně sedí na zemi. Sem tam se otevřou dveře do vedlejšího vagonu, ozve se hlučná hudba a objeví se skupinka čtyř Němců. Dochází nám, že to jsou asi jeho kamarádi a je na ně fakt veselý pohled. S pivkem v ruce na něj halekají: „Hey, Dominik, wie geht’s?“ Ten jenom kroutí hlavou a dělá, jakože je nezná. Vlakové scénky jsou prostě jedinečné. Je to divadlo samo o sobě.

Najednou se na mě v angličtině obrací milý pán s dotazem, zda už jsme v Praze. Podávám odpověď a po chvíli mlčení se s ním dávám do řeči. Seznamujeme se s Gilbertem z Kanady, který s manželkou cestuje po České Republice. Po hodinové konverzaci si na sebe bereme kontakt, fotíme si selfíčko a loučíme se, navzájem potěšení z příjemného rozhovoru a nečekaného setkání. Přeplněný vlak. Čím méně místa, tím více hrozí lidské sblížení. Tohle jsou přesně ty zážitky, kvůli kterým stojí nomádství za to.

A takhle nějak skončil náš trip. Obohacením o mnoho skvělých zážitků a zkušeností, poznáním spousty milých lidí, kteří zůstanou v naší paměti, a pochopením, že tohle cestování je přesně to, co chceme zažívat. Ať už sem tam nebo permanentně. Tak třeba to stálé nomádění vyjde. Musí.

Jo, ta děčínská káva, ta nám doma voní každé ráno.

eL